DOJO MAGAZÍN

Kolik máte vsazeno....?

2008-08-10T05:36:00.000-07:00

Bylo to loni o Vánocích. Hrál jsem s dětmi karty. Byl to takový dětský poker o umělé žetony. Ze začátku jsme se všichni pustili do hry s velkým odhodláním. Postupem času se před některými z nás začaly hromadit žetony, zatímco jiní už neměli skoro co vsadit. Ti, kteří vyhrávali byli stále hrou nadšeni, zatímco ti, kterým se tak moc nedařilo, pomalu začínali ochabovat v pozornosti. Děti, pro které je svět her více reálný a prestižní něž pro dospělé, se hádaly o každý žeton. Po nějakém čase mne hra přestala bavit. Rozdal jsem své žetony těm nejchudším a šel si uvařit čaj. Když jsem se vrátil, proběhlo již několik her a situace se u některých změnila. Díky mým žetonům se některým hráčům podařilo znovu odrazit ode dna a dostat do hry a několikrát vyhrát. Jejich unavené tváře pookřály a oni se znovu se zápalem pustili do hry.

Najednou přišel záblesk inspirace. Kolik máš vsazeno a nebo je už tvůj život beznadějný? Ti, kteří ztratili naději jsou svobodní. Jakmile se objeví naděje na zisk, objeví se i konání a strach z neúspěchu. Ti, kteří zdánlivě vše prohráli, možná zažívají dočasný pocit svobody, ale když dostanou druhou šanci hrát, vymění svobodu za nové žetony. Mysl má nekonečně mnoho žetonů a různých her, ve kterých polapí každého hráče. Dříve či později hráč usedá znovu ke stolu a hraje, byť ještě chvíli předstírá, že je nad věcí.
Svoboda je spálení touhy hráče.
Hráč, který již ztratil naději, je připraven na spálení.
Hráč s nadějí se nikdy spálit nenechá.
Spálený hráč je hráčem bez touhy, hráčem bez naděje.
Zůstává součástí hry, ale bez ega, a společně s žetony a kartami plní svou roli dokud hra neskončí.

ZASE JEDEN NÁZOR...

2007-03-20T13:18:00.000-07:00

Vždy mne fascinoval film Matrix (1), dokonce jsem za pomoci kamaráda vyrobil takovou stránku, kde se mísila náhlá inspirace z filmu s reklamou na oddíl karate. Od té doby uplynulo už šest let a můj osobní matrixový profil se trochu změnil. Objevily se první šediny, přibyly zkušenosti, změnil jsem názor na spoustu věcí, potkal spoustu lidí a na mnohé možná zapomněl. Vyřešil jsem spoustu úkolů a objevila se řada nových. Věci už nejsou jako dřív, kamarádi se také změnily, celý Matrix je jiný. Ale kdo to hodnotí, kdo to srovnává? Kde se udály všechny ty změny? Jsou skutečné?
Osoba, která píše tyto řádky, má jméno, má datum narození a má názory, které Vám tu sděluje. A jedním z těch názorů je i to, že si sama tak úplně nemyslí, že je skutečná. Že si nemyslí, že jméno, datum narození a všechny ty názory jsou něčím víc než virtuální realitou. Realitou, která předstírá časoprostorové souvislosti, podobně jako to umí každá moderní PC hra.
Vždyť na jedno placaté cédéčko se vejde minulost, přítomnost i budoucnost stovek postav. Vejdou se tam celé říše, planety a galaxie. Vše tak reálné, barevné a promyšlené. VŠECHNO JE NAJEDNOU! Možná tenhle celý svět je jedno CD, jedna hra, ale my si nehrajeme. My jsme hráni. My osoby-paňďuláci, co si o sobě dost myslíme, jsme jen sada kódů geniálního programátora.
Co s tím?
Možná stačí jen přijmout programátora, který je v nás všech. Tu sílu, která nás žene někam, kam se paňďulákovi často nechce.
Ale co je to nechce?
Je to jen možnost paňďuláka, vyjadřovat se slovem i pocity k tomu, co je.
Paňďulák nepřežije. Paňďulák nenexistuje, EXISTUJE JEN JEDNO - TAO. To není osoba a tělo, ale jen energie. Energie, která se mění v myšlenky a ty ožívají. Film se rozbíhá a každá další myšlenka je okénkem filmového pásu.
Chvíli je to drama chvíli komedie a běhěm sekundy horor. A přeci je možné se uvolnit:-)

POVÍDKA - NENÍ CO ŘEŠIT

2007-03-04T06:15:00.000-08:00

Není co řešit

autor: Gató

Celý život něco řešíme, přitom není co řešit.

Není co řešit? To zní blbě co?

Teď bych zase řešil, jestli něco zní blbě nebo ne. Ale vždyť na tom nezáleží.

Nezáleží? Na čem tady záleží? Na tom jestli vydělám hodně peněz, vybuduju kariéru, nebo se budu dívat na padající podzimní listí? Co mi zůstane?

Připadá mi to všechno stejné, proto jsem včera pozoroval listy unášené větrem, poslední listy dolétající k zemi, každý rok stejně, stejný koloběh, stejný kolotoč. Lidé možná rádi rozebírají stále stejné problémy, pořád dokola, celý život.

Odpoledne jdu z práce domů, po lesní cestě, někdy si tak prodlužuju cestu domů, stejně tak jako si lidé cesty zkracují, jenom tak, je cítit zima - listy opadaly - jenom tak. Z práce domů, dnes jsem dělal jednu blbost za druhou, nic se mi nedařilo, samý problémy. Přemýšlím nad tím skoro celou cestu, dokud se nezastavím a mé myšlenky zůstanou stát spolu se mnou. Asi se všichni lidé rádi motají dokola a myslí si že se nemůžou zastavit, tak jako problémy, které přicházejí stále a my je stále řešíme.Není co řešit? To už tu jednou bylo...Listy opadaly, zaniknou - co kdybych teď umřel? Teď, já tu nejsem, už nikdo nevolá, nikdo nejde. Co problém? Kde je? Kam se ztratil? Cesta po které jsem ještě před malou chvilkou šel je posetá barevnými listy. Najednou není
žádný problém, ani na té cestě, ani nikde jinde, starosti a mizerná nálada umřela spolu se mnou. Svět jde dál, není nikdo kdo by něco vytvářel a přemýšlel nad tím. Co chcete pořád řešit? Už tady nikdo není; stromy znovu na jaře obrostou a na podzim opadají. Když tu nebudu, svět se nepohne ani o kousek, život půjde dál, voda v řece poteče i bez nás a bez našich problémů, tak jako už tekla od nepaměti. Problémy máme v hlavě, kdybych tu teď nešel, nic bych neřešil.

O čem to všechno je? O čem jsme my, tenhle prapodivný svět? Žijeme uzavřeni ve vlastních myšlenkách, které už ani nevnímáme, otupěni spíme ve vlastních světech, stále přemýšlíme o tom co jsme udělali, co jsme řekli a co jsme nestihli udělat. Stěžujeme si, obhajujeme se - za oknem padá první sníh - nadáváme. Na jaře rozkvétají stromy - a neseme si další příběhy, celý život, proč to nepustit?

Všechno pustit.Nejde to?

Proč?

Vždyť všechno se děje samo, i bez nás. Stromy shazují listy, nepotřebují je. Díval jsem se dlouho jak poletují a pustil starosti, myšlenky na to co musím, co bych měl, co se sluší, co se ode mě očekává. Nic z toho nepotřebuju, to nejsem já a hned se mi jde lépe, tady není co řešit - ale to už jsem někde slyšel...